Mgr. Veronika Hanousková
K terapiím mě dovedla vlastní zkušenost, kdy jsem sama
v 18 letech byla svědkem tragické události v naší rodině. Vím osobně,
co taková událost dokáže udělat s psychikou člověka a že bez odborné
pomoci se všechny ty vzpomínky a emoce stanou vaší součástí a brání Vám
prožívat zdravě a spokojeně každou přítomnou chvíli. Taky jsem zjistila, že
trauma není to, co se děje okolo vás, ale co se stane uvnitř vás. Pokud ta
událost, co se vám přihodí, je něco pro vás těžkého, člověk se na to cítí sám a
nevidí žádné východisko, vzniká tak trauma, které se s námi může táhnout i
roky. Stane se naším podvědomým mechanismem, patologickým motorem, který nás
nutí dělat věci a vstupovat do situací, které třeba vůbec vědomě nechceme.
Trauma bere člověku možnost svobodně se rozhodnout.
Po střední škole jsem se rozhodla, že tento zážitek proměním
v něco užitečného a budu prostřednictvím terapie provázet lidi
z temnoty duševního stavu zase do světla. Když jsem hledala
psychoterapeutický výcvik, který by byl k člověku citlivý, tak mojí jasnou
volbou byl právě přístup zaměřený na člověka dle C.R.Rogerse. Už na vysoké
škole mě fascinovala jeho teorie, že opravdu stačí základní tři podmínky
k tomu, aby člověk mohl být tím, kým opravdu je a osvobodil svoje pravé já
z okovů všech možných introjektů . Že mnohdy stačí empatie, bezpodmínečné
přijetí a autenticita terapeuta k tomu, aby se člověk začal osvobozovat
skrze opravdový terapeutický vztah. Sama na sobě jsem zažila, jak úlevné je
zbavit se většiny těch vnitřních trápení v bezpečném prostoru a
s lidmi, kterým můžete důvěřovat. Součást každého psychoterapeutického
výcviku je totiž i sebezkušenost, bez které bychom těžko my terapeuti
pochopili, jak se v tom pak asi bude cítit náš klient. Také jsem došla po
tom všem k poznání, že tragédiím obecně nemusí být vzato to, že mohou přinést
člověku, kromě toho šíleného stavu, i něco dobrého a že lze i v tom špatném
nakonec najít třeba i hlubší smysl, pokud na to člověk nezůstane sám….